Loni v dubnu jsem si přivezl domů první dvě včelstva. Kupoval jsem je od souseda ze zahrádkářské kolonie, který včelaří třicet let a při předávání mi řekl jedinou větu: „Neotvírej to tak často, jak budeš chtít."
Nedal jsem na něj. Tady je pár věcí, které jsem se za první sezónu naučil po svém — tedy tou pomalejší cestou.
Prohlídka není návštěva
První měsíc jsem chodil ke včelám každé dva dny. Zdálo se mi to jako péče. Ve skutečnosti jsem pokaždé rozebral to, co si mezitím poskládaly: rozlámal jsem propolisové spoje, ochladil plod a vždycky na hodinu rozhodil provoz v úlu.
Zlom přišel, když jsem si začal psát poznámky. Zjistil jsem, že devadesát procent toho, co jsem chtěl „zkontrolovat", jsem mohl vyčíst zvenku — z letové aktivity, z toho, co včely nosí, a z váhy úlu, když jsem ho nadzvedl za zadní stěnu.
Dnes chodím dovnitř zhruba jednou za deset dní a v hlavní sezóně mám dopředu rozmyšlené, proč tam jdu a co konkrétně chci zjistit. Když si na to neumím odpovědět, nechám je být.
Kouře co nejméně, ale mít ho po ruce
Dlouho jsem se rozkuřovačce vyhýbal, protože mi přišlo násilné vhánět kouř do úlu. Pak jsem jednou otevřel silné včelstvo za zataženého odpoledne bez kouře a strávil jsem zbytek podvečera vytahováním žihadel z rukávu.
Kouř nepotřebuješ na to, abys včely přemohl. Potřebuješ ho na dvě konkrétní věci:
- Sundat je z hran rámků, aby ses jich nedotkl při skládání zpět
- Přerušit poplašný signál, když už jedna včela bodne a ostatní na to začnou reagovat
Zapaluju před každou prohlídkou, i když ho většinou skoro nepoužiju. Rozdělávat oheň v momentě, kdy máš na sobě naštvané včelstvo, je špatný nápad.
Roj neuletí bez varování
V červnu mi uletěla polovina prvního včelstva. Do dneška si pamatuju ten zvuk — jako když někdo zapne vysavač na střeše.
Přitom mě varovaly. Týden předtím byly na spodních hranách rámků matečníky a já jsem si je vyfotil, doma si je našel v knize a řekl si, že se na to podívám příští víkend. Příští víkend už bylo pozdě.
Matečník v rojové náladě není informace, kterou si můžeš odložit. Je to termín.
Letos jsem si nastavil jednoduché pravidlo: od poloviny května kontroluju spodky rámků při každé prohlídce a když najdu založené matečníky, řeším to týž den. Buď odeberu oddělek, nebo matečníky vylámu a přidám prostor — ale nedělám nic „příště".
Varroa se neřeší podle kalendáře
Tohle je věc, kterou jsem podcenil nejvíc, a málem mě stála obě včelstva.
Původně jsem plánoval léčit až na podzim, protože „to se tak dělá". Naštěstí mě na červnovém setkání někdo přesvědčil, ať si udělám spad na podložku. Napočítal jsem čísla, ze kterých mi nebylo dobře, a musel jsem zasahovat v plné sezóně.
Poučení je jednoduché: měř, nehádej. Podložka pod síťovaným dnem stojí pár korun a řekne ti víc než jakékoli doporučení z internetu, včetně tohohle článku. Situace na tvém stanovišti se může lišit od té o pět kilometrů dál.
Co bych poradil sám sobě
Kdybych se mohl vrátit o rok zpátky, řekl bych si tři věci.
Za prvé, najdi si někoho zkušeného ve svém okolí a choď za ním s konkrétními otázkami. Hodina u cizího úlu vydá za deset hodin čtení.
Za druhé, piš si poznámky. Datum, počasí, co jsi viděl, co jsi udělal. Za rok ti to ukáže vzorce, které jinak nemáš šanci zahlédnout.
A za třetí — a to je asi to nejdůležitější — první rok není o výnosu. Když ti včelstva přezimují a ty víš proč, byla to úspěšná sezóna. Med přijde.